Smyčcový kvartet ještě ani nedohrál nástup, když se všechno zvrhlo. Dveře kaple se prudce otevřely a všechny hlavy se otočily. Stála tam v přiléhavých červených šatech, podpatky ostře klapaly o mramorovou podlahu, vlasy bezchybné, make-up dokonalý a nacvičený úsměv, který se ke svatbě vůbec nehodil. Prsty nevěsty se sevřely kolem kytice. „Kdo to je?“ zašeptala. Ženich zbledl. „Prosím… ne dnes.“
Aniž by si kohokoli všímala, vykročila žena uličkou, jako by jí patřila. „Nebudu dlouho,“ řekla lehkovážně. „Prostě jsem mu nemohla dovolit udělat největší chybu jeho života.“ Po lavicích se rozlétl šepot, zvedly se telefony, někdo tiše vyslovil její jméno. Nevěsta polkla. „Tohle je naše svatba. Prosím, odejděte.“ Žena se zasmála a naklonila hlavu. „Ach, zlatíčko. Já tu byla první.“
Otočila se k ženichovi, hlas měla sladký, ale jedovatý. „Řekni jim to. Řekni jim o půlnočních hovorech. O tom, co jsi mi slíbil.“ Ženich otevřel ústa — a zase je zavřel. V tu chvíli vystoupil svědek. Žádné křičení, žádné divadlo. Ani se nedotkl mikrofonu. „Paní,“ řekl klidně, „tady to končí.“
Přeměřila si ho pohledem a pohrdavě si odfrkla. „A ty jsi jako kdo?“ Usmál se jen jednou. „Konec tohohle.“ Protočila oči a sáhla po mikrofonu. „Každý má právo znát pravdu.“ Za jejími zády se třpytila šampaňská věž — řady křišťálových sklenic naskládaných na sebe, čekajících na přípitek. Svědek udělal krok. Jen jeden. Čistým, kontrolovaným strčením se věž zhroutila. Sklo se roztříštilo, šampaňské vytrysklo všude kolem.
Nastalo ticho. Svědek se na ni podíval shora a klidně řekl: „Tady žádné jeviště nemáte.“ Zalapání po dechu přešlo v šepot a pak v potlesk. „Jsi v pořádku?“ zeptal se někdo nevěsty. Přikývla, dech se jí ještě třásl. „Teď už ano.“ Žena se zvedla, rozmazaná řasenka, vztek místo šoku, a tehdy ženich konečně promluvil. „Můžu,“ řekl pevně. „A právě jsem to udělal.“ Otočil se k hostům. „Ano, ona je moje minulost. Právě proto nemá místo v mé budoucnosti.“ Vzal nevěstu za ruku. „Volím ji. Každý den. A hlavně dnes.“
