V chladném, vlhkém úsvitu čtrnáctého století působila země u řeky neobvykle tiše, jako by sama příroda zadržovala dech. Mlha se plazila nad vodou a tlumila zvuky, a jen občasné krákání vran prořezávalo studený vzduch. Marta, žena, jejíž tvář se už dávno naučila neprojevovat ani údiv, ani strach, kráčela podél břehu a těžce našlapovala v mokré trávě. Její ráno se ničím nelišilo od stovek jiných… až do okamžiku, kdy ticho narušil zvuk, který sem nepatřil.
Zpočátku si myslela, že je to vítr v korunách stromů. Ale zvuk se ozval znovu—tenký, pronikavý, živý. Pláč dítěte. Marta ztuhla, jako by ji sama země zadržela na místě. Srdce se jí sevřelo. Na těchto místech se nemluvňata neodkládají… ledaže by někdo chtěl, aby je nikdy nenašli. „Počkej… co je to za zvuk… dítě?..“ zašeptala a její hlas jí zněl cize i jí samotné.
Vydala se za zvukem, rozhrnovala mokrou trávu a nevšímala si, jak jí lem šatů tmavne od vody. Pláč sílil, byl zoufalejší, jako by volal právě ji. Každý krok byl těžší, jako by samotný osud zkoušel její odhodlání. A pak, přímo na okraji vody, se zastavila. Před ní stála kolébka—hrubá, dřevěná, jako by byla vyrobena narychlo, ale přesto dost pevná, aby vydržela cestu.
Marta klesla na kolena a podívala se dovnitř. Leželo tam nemluvně—malinké, živé, zabalené v látce příliš jemné pro toto místo. Jeho tvář byla bledá chladem, ale dech měl pravidelný. Opatrně ho zvedla a přitiskla k sobě a v tom okamžiku její přísná tvář povolila. „Kdo by nechal nemluvně v takové zimě…“ zašeptala, aniž by čekala odpověď.
Ale odpověď tam byla. V kolébce, na zmačkané látce, se něco zalesklo. Marta se sklonila a uviděla prsten—těžký, s vyrytým erbem, který ani ona, prostá žena, nemohla nepoznat. Takové věci nepatří rolníkům. Takové věci nosí ti, jejichž jména se vyslovují šeptem. V tu samou chvíli nemluvně lehce otočilo hlavu a na jeho krku se objevil znak—zvláštní, ale povědomý.
Marta ztuhla. Vzpomínka, na kterou se snažila po mnoho let zapomenout, se náhle vynořila s děsivou jasností. Prsten. Znak. Dítě. Nic z toho nemohla být náhoda. Ruce se jí třásly, ale nemluvně nepustila. Vítr utichl, jako by celý svět čekal na její slova. A pak, téměř neslyšně, zašeptala: „Milosrdný Bože… to nemůže být…“
