Ve chvíli, kdy se prsten dotkl jeho kůže, se bezdomovec málem zhroutil k zemi. Tělo mu projel otřes, ruka mu vystřelila k hlavě a ulice kolem něj se začala rozmazávat. Madeline se k němu vrhla a zachytila ho dřív, než dopadl na chodník. „Podívej se na mě,“ prosila se slzami v očích. „Prosím… jen se na mě podívej.“ Jeho oči bloudily po její tváři, jako by se snažil proniknout skrz mlhu zapomenutých vzpomínek. Pak roztřeseným hlasem vyslovil její jméno. „Madeline…“
Úplně se zhroutila. „Ano,“ rozplakala se a držela jeho tvář oběma rukama. „Ano, to jsem já.“ Dav kolem nich zůstal stát v šoku. Starší muž vystoupil z SUV, v očích měl vztek, pod kterým se však skrýval strach. „Vy tomu nerozumíte,“ vyštěkl. „On se nikdy neměl vrátit.“ Bezdomovec se na něj zmateně podíval a pak zpět na Madeline, zatímco se mu začaly vracet útržky minulosti.
Kostelní ulička. Svatební sliby. Její ruce v jeho. Potom strašná nehoda, tma a probuzení v naprosté samotě — bez jména a bez vzpomínek. Madeline se otočila ke staršímu muži, její hlas se třásl bolestí a vztekem. „Řekl jsi mi, že zemřel.“ Jeho tvář okamžitě ztvrdla. „Zachránil jsem vás oba,“ řekl chladně. „Ztratil paměť. Už mu nic nezbylo. Ty jsi ještě měla budoucnost.“
Madeline se na něj dívala, jako by před sebou měla úplně cizího člověka. „To byl můj manžel.“ Bezdomovec ztuhl, když uslyšel slovo manžel. Zasáhlo ho silněji než samotné vzpomínky. Podíval se na prsten ve své ruce a potom zpět na ženu, která si kvůli němu klekla doprostřed městské ulice. Jeho hlas se zlomil. „Já jsem… tvůj manžel?“
Madeline přikývla skrz slzy. „Byl jsi. A pořád jsi.“ Na jeden nekonečný okamžik všechno kolem nich zmizelo. Hluk města utichl, dav se rozplynul a zůstali jen oni dva. Potom si třesoucíma rukama pomalu navlékl prsten na prst. A v tu chvíli si starší muž příliš pozdě uvědomil, že muž, kterého se snažil vymazat, konečně našel cestu domů.
