Olly Murs byl jen obyčejný pětadvacetiletý kluk z Essexu. Pracoval v call centru, na papíře nic výjimečného. Ale měl sen, kterého se nemohl vzdát — stát se popovou hvězdou, prodávat desky a něco znamenat.
Tak se přihlásil do X Factoru.
Ještě než vůbec otevřel ústa, už se v té místnosti něco dělo. Ten úsměv, charisma a přirozené sebevědomí, které nepůsobilo nacvičeně — lidé se usmívali ještě předtím, než zazpíval jediný tón.
Když se ho zeptali, co chce, nijak to nepřikrášloval. „Chci být popovou hvězdou, být slavný, prodávat desky a stát se mezinárodní superstar.“ Prostě tak. Bez omluv za své ambice.
Pak začala hrát hudba. Superstition od Stevieho Wondera.
A Olly do toho prostě šel naplno. Nešlo jen o zpěv — byly tu i pohyby, mrkání na publikum a čistá radost člověka, který dělá přesně to, pro co se narodil. Publikum šílelo. Simon Cowell se opřel dozadu a řekl, že to bylo nejsnazší „ano“, jaké kdy dal.
Soutěž nevyhrál. Skončil druhý. Ale jeho debutový singl se okamžitě dostal na první místo hitparád. A když ve finále znovu zazpíval Superstition, Cowell přiznal, že pustit ho dál bylo nejlepší riziko, jaké kdy podstoupil.
Kluka, který kdysi stál na tom pódiu a zoufale doufal ve tři „ano“, nakonec čekala role kouče v The Voice — seděl ve velkém křesle a mačkal tlačítko pro sen někoho jiného.
